Reklama
 
Blog | Justýna Zahradilová

Jak jsem se rozhodla jet do uprchlického tábora

Konec března. Sedím s kamarádkou Julianou v baru, pijeme víno a z ní najednou vypadne, jestli bych nechtěla v červenci jet jako dobrovolnice do uprchlických táborů v Srbsku. 

Souhlasila jsem. Hlavně proto, že mě nenapadaly žádné racionální důvody, proč to neudělat. Během následujících měsíců ale od okolí neustále slýchám věty typu „je to nezodpovědné“ a „něco se ti určitě stane“, což mě neznervózňuje, jenom neskutečně vytáčí. Naštěstí jsem poměrně dost rezistentní osoba.

Rozhodly jsme se vyrazit jako dobrovolnice se spolkem Pomáháme lidem na útěku (PLNU), který na Balkáně působí od roku 2015. Před samotným dvoutýdenním dobrovolničením jsme si naplánovaly malý třídenní výlet do Bělehradu, kde jsme ještě nikdy nebyly a který se nakonec celý nesl v mírně alkoholovém oparu, ale o tom jindy. Bělehrad skutečně není moc hezké město, ale má něco do sebe a navíc je pro nás celé Srbsko velmi levné. Po třech dnech v Bělehradu vyrážíme do Šidu, kde se nachází dobrovolnický dům. Předsudky se nevyhýbají ani nám a tak cestou přemýšlíme, jestli si hrát na vegany, brethariány nebo jen vegetariány, abychom zapadly mezi ostatní dobrovolníky. Naštěstí posléze zjišťujeme, že to není tak úplně potřeba.

Reklama

Čeští dobrovolníci bydlí v domě na kraji města Šid, kde si sami vaří, velmi rádi pijí víno i pivo (ne během pracovní doby), konzumují ajvar a tráví volný čas. Byla to vlastně taková dvoutýdenní rodina, na kterou jsem si zvykla a pro mě osobně bylo velmi příjemné, že už jsem konečně nemusela nikomu nic vysvětlovat a před nikým se obhajovat – všichni jsme to viděli stejně a všichni jsme měli důvod, proč tam být.

Spolek PLNU působí ve dvou oficiálních uprchlických táborech, v Adaševci a v Principovaci, kde se v současnosti nachází celkem asi 1200 lidí. Veškeré dění a organizaci v táborech má na starost vládní organizace Komisariát pro uprchlíky a migraci Srbské republiky a dále zde kromě PLNU působí i další organizace, například Operation Mobilization (OM) nebo srbské SOS dětské vesničky a další neziskovky. Jídlo zajišťuje organizace CARE. Nuda je v táboře cítit na každém rohu. Sportovně založení jedinci venku hrají fotbal nebo volejbal, něktěří se snaží studovat a číst a půjčují si od nás knížky a učebnice v knihovně, něktěří sedí před jídelnou, snaží se chytit wifi a koukají z mobilu na videa nebo telefonují. Ženy většinou něco šijí a pozorují děti, jak si hrají na hřišti.

Jako dobrovolníci jsme měli na starost prádelnu, volnočasové aktivity, letní kino, výuku cizích jazyků a noční klid, který zajišťují dobrovolníci – kluci, co v táborech přespávají.

Přijely jsme s Julianou ve středu odpoledne, takže jsme do tábora jely až večer na promítání seriálu. Můj první kontakt s uprchlíky byl ten, že se na mě nalepilo asi 5 dětí a chtěly se mazlit. Děti v táborech se moc rády mazlí a jsou rády za jakoukoliv pozornost a fyzický kontakt. Když si s sebou vezmete kytaru nebo ukulele, jsou ještě nadšenější (a některé ještě divočejší). Snažila jsem se nemít mezi dětmi svoje „oblíbence” a chovat se ke všem stejně, ale ne vždy to šlo a na některé děti vzpomínám a myslím do teď, například obrázek od jedenáctileté Afghánky Sidry jsem si musela přivézt domů jako vzpomínku.

Od pondělí do pátku je v provozu prádelna, každý v táboře má právo na jednu pračku týdně, pere se na nejkratší program (cca 15 minut) na 30 stupňů. Obyvatelé tábora musí mít lísteček od Komisariátu, aby si mohli vyprat oblečení a každý den se stane, že ho někdo ztratí nebo ho nemá a snaží se nás uprosit. Bohužel to bez lístečku nejde, takže jedna z nejpoužívanějších vět dobrovolníků v prádelně je „No ticket, no wash“, která je napsaná i na dveřích prádelny. Uprchlická angličtina má i svůj vlastní výraz pro zloděje – Alibaba. Pokud za vámi příjde dítě s větou „My friend, Alibaba problem, no ball”, je jasné, že mu nějaké jiné dítě ukradlo míč. Téměř každý den se někdo snaží překročit hranice a z tábora utéct. I pro útěk zde existuje zvláštní výraz – game. Asi nezapomenu na to, jak se se mnou a s Julianou přišel do prádelny rozloučit náš dvacetiletý afghánský kamarád Shabir, protože chtěl zkusit jít na „game“ a dal si s námi sušenky, které nám přinesl. Chodil si s námi povídat do prádelny každý den a od té doby jsem ho v táboře neviděla.

Pokud se rozhodnete dobrovolničit v uprchlickém táboře, připravte se na mnoho silných lidských příběhů. To byla jediná věc, které jsem se skutečně bála – že to psychicky možná nedám. Náš koordinátor Milan nás od začátku upozorňoval, že si to nesmíme tak brát, takže jsem následovala jeho rady a nakonec jsem to zvládla lépe, než jsem sama očekávala. Možná nejsilnější moment pro mě byl, když mi v táboře v Principovaci dala mladá žena do náruče půlroční dítě. Paradoxně se vůbec nejednalo o smutnou situaci, ale já si uvědomila, kolik malých dětí se v táborech nachází a že narodit se v uprchlickém táboře asi není ten nejlepší start do života, který chcete pro své dítě.

Po dvou týdnech jsme se s Julianou v pořádku vrátily domů a troufám si říct, že je to nepřenosná zkušenost. Trošku jsem bojovala s pocitem, že já přece odjedu zpátky do svojí vlastní postele bez krys a že to pro mě byl „jen“ zážitek, ale pro lidi, které jsem potkala, je to realita. Doufám, že se v Šidu ještě objevím.

P.S. V rámci našeho dobrovolničení jsme taky trošku pracovaly na crowdfundindgvé kampani na Hithitu, takže kdo chce podpořit PLNU, má na to ještě 9 dní!

P.P.S. Nedávno vyšel rozhovor s naším koordinátorem Milanem! Tak čtěte a podporujte. Díky.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama